investor : Správa Pražského hradu
prováděcí dokumentace pro výběr dodavatele
autor, vedoucí projektant
červenec 2006 – září 2006
realizováno 2007
publikováno : Architekt – 05/2009
foto : O. Nepilý
Presidentský výtah v Novém paláci Pražského hradu z r. 1923 – 26 byl navržen arch. Josipem Plečnikem. Je součástí tzv. Presidentského schodiště umístěného arch. Plečnikem v krčku mezi příčným křídlem a kaplí. Výtah je v přízemí přístupný z průchodu (tzv. tunelu) mezi II. a III. nádvořím.
Prostor schodiště s výtahem umístil arch. Plečnik do původní struktury Nového paláce, musel se tak vyrovnat s rozdílnými výškami podlaží, stávajícími okny a dalšími omezeními. Navzdory tomu je prostor celistvý a důstojný. Válcová kabina z teakového dřeva s posuvnými dveřmi se pohybuje ve zděné oválné šachtě prosvětlované šachetními dveřmi a okny. Kolem výtahové šachty se vine z patra do patra dvouramenné kamenné schodiště předělované podestami před vstupy do výtahu a naproti nim. Původní řešení, kdy okna šachty umístěná na podestách schodiště pouštěla do prostoru výtahové šachty denní světlo od středních oken krčku mezi příčným traktem a kaplí, bylo bohužel předchozími úpravami zničeno vestavbou toalet a zazděním chodbiček z podest rámovaných toskánskými sloupy k oknům. Není tak tedy dnes čitelný Plečnikův koncept práce s denním světlem, potažmo smysl oken do výtahové šachty umístěných na podestách a prosklení kabiny oknem proti vstupním dveřím. I přesto je prostor Presidentského schodiště na oválném půdorysu s válcem výtahové šachty procházejícího středem, obezděného lícovým zdivem se štukovými vystupujícími spárami, s leštěnými žulovými stupni, okouzlující.
Zdá se mi zajímavé zde uvést náznak práce architekta s proporcemi. Z opakovaně používaných základních rozměrů jednotlivých prvků je zřejmé, že při stanovení škály rozměrů byl arch. Plečnik veden jasným záměrem. Domnívám se, že proporce základních rozměrů Presidentského schodiště je založena na jednoduchém matematickém poměru 1 : 1,5. Za výchozí jednotku stanoven rozměr 1,5 m, jejím o polovinu zvětšeným rozměrem je 2,25 m. Dílčí použité rozměry je pak možné, s jistou mírou nepřesnosti danou realitou stavby, dopočítat použitím pravidla zlatého řezu.
Základní rozměr 1, 5 m se objevuje v půdorysu kabiny, krajních ohniscích elipsy šachty, šířce portálů šachetních dveří, šířce portálů oken šachty, šířce ostění průchodů k výtahu v I. a II. patře a v šířce původních, dnes již zazděných, chodeb k oknům, jež prosvětlovala prostor schodiště ze II. nádvoří. Druhý rozměr 2,25 m je použit při stanovení výšky kabiny, šířky výtahové šachty, výšky portálů šachetních dveří, výšky portálů oken šachty, výšky a šířky nik na podestách mezipater a šířky prostoru vstupu v přízemí jak byl navrhován (ne realizován) v původních plánech.
Středem prostoru Presidentského schodiště je dřevěná válcová kabina na půdorysu kruhu opsaného kolem čtverce 1,50 m. Kruh do tohoto čtverce vepsaný pak vymezuje první profilaci stropní římsy. Dva tyto vepsané kruhy posunuty na hranu čtverce kabiny vytyčují délkový rozměr šachty, kruh o Ø 2,25 mm určuje její šířku. Velikost nik s toskánskými sloupy na podestách je čtverec 2,25 x 2,25 m, velikost portálů do šachty 1,50 x 2,25 m. Horní líc horizontálního členění výplní segmentů kabiny je 1,50 m nad podlahou.
Vzhledem k tomu, že v archivu Pražského Hradu se dochovalo jen pomálu historických výkresů (jeden celkový půdorys, vývojová skica kabiny a detaily mříže z chodby v 1. patře, žádná fotografie!) bylo až postupem času zjišťováno, jak vlastně výtah vypadal a fungoval v době vzniku. Částečně na základě přesného zaměření a zdokumentování dnešního stavu, částečně z historických objednávek a fakturací provedených úprav. Například k fungování výtahu čteme v posudku výtahu z 18. 1. 1953, že „…výtah musí býti řízen zvlášť k tomu ustanoveným řidičem, který bude míti u sebe klíč od šachetních dveří a tyto bude při každé přestávce provozu výtahu zamykati a klíč předávati při služební směně svému nástupci. Klíč musí býti uložen na vyhrazeném místě. Mimo řidiče nutno ustanovit průvodce výtahu, který bude zajišťovati, že dveře výtahu budou během jízdy stále zavřeny.“ Výtah byl tedy ovládán řidičem zvenku…
Důvodem k rekonstrukci bylo především odstranění bezpečnostních závad konstatovaných v inspekčních zprávách výtahářských techniků nepřetržitě od 50.tých let 20. století. Vzhledem k tomu byl již výtah ve 20. století několikrát rekonstruován. Předchozími rekonstrukcemi došlo k výměně výtahového stroje, původního elektrického ovládání výtahu, zpevnění a výměně dna kabiny, doplnění výtahu bezpečnostními prvky (instalování mříží do oken šachty, dveřní uzávěra, dveřní stykače, jištění všech otvorů do šachty, atd.). Největším zásahem do vzhledu výtahu bylo odstranění původních šachetních mříží a jejich nahrazení dveřmi v 60. letech 20. století. Tyto dveře byly na půdorysu kruhové výseče ačkoliv původní mříže byly rovné. Dveře byly navrženy vcelku logicky, tak aby vyhověly bezpečnostním požadavkům, nicméně materiálově a úrovní zpracování byly nahony vzdáleny kultivovanosti původních prvků výtahu a schodiště. Masivní jeklové profily byly opláštěny mosazným plechem, vzhledem k zakřivení byly „zaskleny“ plexisklem, k uzavření byly osazeny kruhovým bakelitovým madlem používaným v tehdejší panelové výstavbě sídlišť. Pro jejich vzhledové přiblížení k původním prvkům výtahu a schodiště byly osazeny mřížovím vyřezaným z původních Plečnikových šachetních mříží. Jejich bezpečnostní prvky již nebyly dle současných norem funkční.
Přestože současné bezpečnostní předpisy jsou v protikladu s původními „otevřenými“ šachetními mřížemi výtahu, naše cesta byla o něco jednodušší vzhledem k tomu, že původní Plečnikovy mříže již byly v 60tých letech 20. století odstraněny, rozřezány a částečně použity na nové dveře. Nebyli jsme tedy postaveni před dilema zda původní mříže odstranit či ničit úpravami. Vzhledem k bezpečnostním závadám a úrovni zpracování dveří z 60tých let minulého století se jevilo smysluplnějším navrhnout dveře nové, jež by koncepčně respektovaly východiska původních mříží.
V původní podobě výtahu přijížděla kabina do stanic viditelná přes subtilní vzdušné mřížoví šachetních dveří. Vzhledem k bezpečnostním požadavkům jsem navrhl dveře prosklené, sklo tedy nahrazuje původní mřížoví. Rám dveří je navržen v materiálu a profilu původní mříže. Dveře jsou osazeny v původní poloze. Jsou vybaveny bezpečnostními prvky (dveřní uzávěrou, spínači, čidly, stykači…). „Nebezpečný“ prostor po bocích mezi dveřmi a kabinou je přehrazen tyčí. Klika dveří je vzdálenou replikou původních klik mříží, má stejnou velikost i proporce, ale není již zbrušována do šestihranu. Přes prosklení dveří je dnes kabina viditelná více než při řešení původním, navíc formát dveří odpovídá protilehlým oknům do šachty.
Při rekonstrukci byly odstraněny nevhodné předchozí úpravy vyvolané buď bezpečnostními předpisy či zvýšením funkčnosti. Kromě šachetních dveří ze 60tých let 20. století – ty byly nahrazeny novými šachetními dveřmi, také bezpečnostní mříže na oknech do šachty – okna byla přesklena bezpečnostním sklem, a typová – chtělo by se říci paneláková – tlačítková tabla z kabiny i vstupních portálů – byla nahrazena novými atypickými. Byl vyměněn již nepůvodní výtahový stroj, taktéž nepůvodní vlečné kabely a tažná lana, a de facto celá, již nepůvodní, technologie.
Na nové prvky byly použity materiály navazující na materiály prvků původních. Vzhled původních mříží byl dokladován na dobových výkresech a především na jediných dochovaných původních mřížových dveřích před podestou výtahu v 1. patře. Rám nových dveří je navržen v materiálu (leštěná mosaz) a profilu původní mříže. Jen detail se liší, tak aby bylo při bližším zkoumání patrné, že dveře jsou nepůvodní. Na dveřní křídlo navazují dvě mosazné krabice skrývající dveřní uzávěru a bezpečnostní čidlo. Rámy prosklení bočních prostorů kolem dveří jsou z černé oceli jež je, vedle mosazi, taktéž použita na původní mříži. Nové šachetní dveře byly osazeny do míst původních mříží – v kamenných deskách podest se zachovaly, místně zatmelené, stopy po původních čepech.
Kromě realizace nových šachetních dveří byly na výtahu provedeny i další úpravy. Kabina byla rozebrána a odvezena na dílnu, kde byla očištěna, vyspravena od předchozích úprav a znovu přelakována. Výtahová kabina i vstupní portály byly osazeny novými tlačítkovými panely navrženými v leštěné mosazi. Při demontáži kabiny byly pod lištami objeveny zbytky původní podlahové krytiny – béžového lina. Dno výtahové kabiny bylo pokryto novou podlahovou krytinou v barevnosti a materiálu krytiny původní. Z šachetních oken na podestách schodiště byly odstraněny mříže z 60. tých let 20. století a okna přesklena bezpečnostními skly. Byly nově přeřešeny všechny elektroinstalace, vyspraveny povrchy portálů ze štukolustra poničené předchozími úpravami, vyměněny vlečné kabely, stroj výtahu, kladky apod. Při všech těchto zásazích byly pečlivě řešeny detaily kotvení a vedení kabeláže.
Na nová tlačítková tabla byla taktéž použita leštěná mosaz. Jejich výraz je někde na hraně mezi současným a historizujícím. Nechtěl jsem kabinu, dýchající první republikou, atakovat zřetelným novotvarem. Stejně jako u dveří jsem chtěl, aby tlačítka s kabinou souzněla. Vzhledem k jejich současnému obsahu (intercom, odkaz na GSM) je jejich záměna s původními tlačítky nemožná.
Všechny nové prvky byly navrženy v současném tvarosloví, ale s respektováním původního záměru, původních proporcí a původních materiálů. Naším cílem bylo, aby se nové prvky staly nerušivou součástí prvků původních, aby však nedošlo k zmatení jazyků a bylo zřetelně rozpoznatelné co je dílem mistra Plečnika a co naším „uctivým“ dodatkem.
I přes snahu naprojektovat rekonstrukci „do posledního šroubku“ bylo nutné řešit spoustu detailů, vyplývajících z nově zjištěných skutečností, v průběhu realizace. Pokud na výsledném tvaru nejsou patrny prvky mírné improvizace pak je to díky ochotě a šikovnosti dodavatelů, zástupců investora a zástupce památkové péče Kanceláře Prezidenta.
Možnost pracovat na rekonstrukci výtahu byla pro mě stresem, výzvou a radostí. Stresem vzhledem k neproniknutelnosti výtahových norem nedávajících možnost pracovat se zadáním volně, výzvou přece jen navrhnout něco smysluplného normám navzdory a radostí z možnosti nahlédnout „pod ruce“ mistra Plečnika. V ďábelské spleti výtahářských norem jsem hledal cestu, jak obnovit původní koncept, nedotknout se původních prvků a zároveň nakrmit vlka bezpečnostních požadavků. Doufám, že z výsledku je možné konstatovat, že „koza zůstala celá“.