studie, dokumentace ke stavebnímu řízení, dokumentace pro provedení stavby, autorský dozor

autor, vedoucí projektant

spolupráce : Ing. arch. Terezie Havlíková, Ing. arch. Ondřej Seďa, Romana Štrynclová, Ing. arch. Markéta Čermáková

návrh parku : ing. et ing. Tomáš Jiránek, New Visit s.r.o.

návrh vizuálního stylu : Martin Hrdina a Michal Pavlík, Hrdina Pavlík Design Studio

projekce : leden 2021 – září 2022

realizace : březen 2022 – prosinec 2023

foto : Tomáš Picka

URBANISMUS, KOMPOZICE PROSTOROVÉHO ŘEŠENÍ

Historický vodárenský areál bývalých městských vodojemů na Žlutém kopci leží na pozemcích s parc. č. 325, 326, 327, 328,329, 330; k. ú. Staré Brno 610089. Pozemek o celkové velikosti 23 455 m² je vymezen ze severu ulicí Tvrdého, ze západu ulicí Roubalova a východu zahradami vil v ulicí Tomešova. Na západ od řešeného území se nachází Masarykův pavilon Masarykova onkologického ústavu.

Vstup do areálu vede z ulice Tvrdého podél obytného domu Tvrdého 15, č. p. 506.

Při východní hranici areálu se nachází zástavba solitérních nízkopodlažních domů, mezi nimiž se nachází významné objekty jako je Tomešova vila od architekta Oskara Pořísky nebo kulturní památka Vlastní dům Mojmíra Kyselky. Terén je svažitý s klesáním od západu k východu, přičemž střechy polozahloubených respektive zahloubených vodojemů zasypané zeminou vytváří rovné pochozí terasy.

Podstatou navrhovaného řešení zpřístupnění vodojemů je minimalizace prostorových zásahů. Stávající areál je charakteristický volnými plochami trávníků nad vodojemy a hmotami mezí dávajícími tušit objemy těles vodojemů. Charakter parku je dán jeho podřízeností  hlavní náplni areálu – expozice technických památek – a blízkostí Masarykova onkologického institutu. Park je tedy klidový, bez dětských hřišť a přílišných aktivit. Areál po navrhovaných úpravách de facto nedoznal zásadních změn. Hlavní vstupy do vodojemů 01 a 03 jsou skryty do podzemí. Schodiště do vodojemu 02 je zapuštěno pod terén. Stejně tak úniková schodiště. Na povrchu se projevují pouze zábradlím.

Vstupy do dvou vodojemů při ulici Tvrdého jsou skryty v podzemí v nově podsklepeném domku hlídače jenž slouží jako vstup a pokladna. Vzdálený vodojem 2 v jižním cípu je zpřístupněn zakopaným schodištěm ukrytým v terénu. Navržená cestní síť reflektuje potřebnou propustnost a obslužnost území bez zbytných „parkových“ cestiček. Cestní síť je hierarchická ve třech úrovních. Hlavní přístupová a obslužná komunikace v areálu z ul. Tvrdého je dlážděná cihelnou dlažbou. Zajišťuje bezbarierový přístup a zásobování. Parkové cesty výhradně pro pěší jsou mlatové a obslužné chodníky vedlejších vstupů do vodojemů (pro potřebu obsluhy) jsou navrženy z betonových velkoformátových dlaždic. Při objektu pokladen, v těžišti areálu, je cestní síť rozšířena o obslužnou a shromažďovací dlážděnou plochu a odpočinkovou plochu mlatu. Lavičky jsou umisťovány do centrálního prostoru, podél cest a rozesety v travnatých plochách. Vesměs volné prostory trávníků nad vodojemy jsou vyváženy výsadbou bosketu v obdélníkovém půdorysu parafrázujícím podzemní prostory vodojemů (spon stromů – moravských jaderniček – vychází z opěrného systému vodojemu 02).

Park není oplocen, je volně přístupný. Od ulice Tvrdého je oddělen nově založeným živým plotem nad původní zídkou z umělého kamene.

Původní parkoviště na pozemku je zachováno, částečně zrekonstruováno výměnou dlažby ze zatravňovací tvárnice.

ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ – KOMPOZICE TVAROVÉHO ŘEŠENÍ, MATERIÁLOVÉ A BAREVNÉ ŘEŠENÍ

Konceptem zpřístupnění vlastních vodojemů je minimum zásahů do jejich historických konstrukcí.

Vodojemy jsou vyčištěny a zakonzervovány. Do jednotlivých vodojemů jsou proraženy nové hlavní vstupy a osazena úniková schodiště. Armaturní komory (vodojem 01 a 03) a šoupátkový domek (vodojem 02) jsou rekonstruovány.

Rozvody elektroinstalací a nasvícení vodojemů je provedeno skrytě či s minimálními zásahy do historických konstrukcí. Každý z vodojemů je nasvícen odlišným způsobem – vodojem 01 shora (LED pásky jsou skryty za římsy jednotlivých lodí); vodojem 02 zdola (rozvody elektro jsou skryty v zabetonovaných drážkách v podlaze); v jižní komoře vodojemu 03 přiznaně stožáry (elektroinstalace skrytá v odvodňovacích kanálech) a v severní komoře vodojemu 03 skrytě zdola, reflektory umístěnými za sloupy). Jednotlivá světla jsou řízena přes softwarové rozhraní a umožňují nastavení různé intenzity svícení, náběhů světelnosti, výběru libovolných skupin světel apod.

Domek hlídače slouží jako pokladna, sociální zázemí a především jako hlavní vstup do vodojemů 01 a 03. Původní domek byl, vzhledem ke špatnému statickému stavu, rozebrán a po podsklepení a betonáži horní stavby byly provedeny repliky historických fasád domku dle původních dochovaných konstrukcí a prvků (krov, truhlářské výplně otvorů, cihelná římsa,…) a historické fotografie dokumentující stav domu na konci 19. století.

K domku je přistavěna nová přístavba sociálního a technického zázemí v jednoduchém kubickém tvaru opláštěná vlnitým cortenovým plechem.

Nové konstrukce jsou materiálově i barevně odlišené od konstrukcí původních.

Pohledový beton – stěny a podlahy nových zásahů (dům hlídače i s přístavbou a podzemím, vstupní schodiště a komora do vodojemu 02, šachty únikových vřetenových schodišť na terén).

Corten – zkorodovaný plech – obklad přístavby domu hlídače (perforovaný, vlnitý), vstupní dveře do domu hlídače a pítko proti vstupním dveřím.

Černý nátěr oceli – nové zámečnické výrobky vně i uvnitř vodojemů.

Modrý nátěr – truhlářské prvky a interier přístavby.

Článek Rekonstrukce historického vodárenského areálu bývalých městských vodojemů, Žlutý kopec v Brně se nejdříve objevil na David Prudík.

Jedná o součást souboru bytových domů na ulici Botanická, Hrnčířská, Tučkova, Klatovská. Objekty lze zařadit do architektonického stylu 50. let 20. století tzv. „sorely“, která v určité míře využívala prvky pseudohistorických slohů a to zejména renesance. Na reprezentativní architektuře objektů se objevují výrazné prvky architektonické výzdoby, tj., bosáž 1.NP, plastické šambrány kolem oken, podokenní kazety, zábradlí balkónů v kombinaci s pevnými deskami se strukturovanou omítkou s hladkým lemem a reliéfní a sochařská výzdoba.
Zajímavým kompozičním prvkem jsou rovněž symetrické arkády v pravé a levé části parteru. Tradiční je rovněž původní barevnost staveb, která byla volena v klasickém schématu pískové a 
okrové v kombinaci s červenou terakotou a režnou šedobílou. Tmavší odstíny příslušely parteru, zvýrazněnému bosáží a poslednímu podlaží, které objekty zvýrazňuje a na které jsou osazeny sgrafitové desky.
Urbanistická řešení i jednotlivé vazby architektury vykazují architektonickou skladbu podle nejobecnějších antických pravidel kompozice s důrazem na symetrii, gradaci s renesančním smyslem pro měřítko a proporci.
SDĚLENÍ Odboru památkové péče, 06/2016, arch. Sznapková

Návrh respektuje původní barevné i materiálové řešení. Brizolitové i hladké omítky i terrazzo soklu jsou v maximálně možné míře zachovány. Původní klempířské a zámečnické prvky jsou opět opatřeny barevným nátěrem. Nové prvky dveří, zámečnických a klempířských výrobků jsou od původních barevně odlišeny.
Byly provedeny laboratorní rozbory brizolitových omítek. Na základě těchto rozborů byly pro doplnění odpadlých či jinak degradovaných ploch fasády namíchány identické či maximálně podobné omítkové směsi. Osekány a nově přeomítány byly poničené spodní pruhy bosáže v brizolitové omítce nad terrazzovým soklem.
U doplňovaných omítek byla provedena barevná retuš sjednocující barevnost doplněné části s původní barevností okolního brizolitu. Kompletně doplněná fasáda byla po všech opravách přelazurována kvůli celkovému berevnému sjednocení. Hladké omítky šambrán oken a vstupů byly taktéž otryskány, doplněny a přetřeny barevným nátěrem v původní barevnosti.

Článek Oprava fasád bytového domu Botanická 55 – 63 se nejdříve objevil na David Prudík.

„Dům vzniklý renesanční přestavbou dvou domů v době kolem r. 1630, upravovaný barokně, v 19. a na začátku 20. století.“ – Památky Brna, odbor kultury úřadu města Brna 1991.

Stávající objekt prošel v roce 1974 zásadní přestavbou. Lze říct, že od úrovně podlahy ve 3.NP jsou všechny konstrukce nové – tzn. z roku 1974.

Objekt je provozně členěn na obchodní parter (2 obchody) se vstupními prostory do ostatních prostor objektu, skladovací suterén, v horních podlažích a podkroví je celkem 6 malometrážních bytových jednotek velikosti 1+kk.

Návrh fasád vychází ze skutečnosti, že dochovaných historických konstrukcí obsahuje dům minimum. Všechny historické konstrukce zůstaly zachovány a nebylo do nich zasahováno. Fasády jsou pak řešeny materiálově a proporčně ve shodě s umístěním domu v památkové rezervaci, ale bez snahy tvořit iluzi dochovaného historického objektu. Tak aby návštěvník města nebyl atakován novotvarem v historickém kontextu, ale zároveň nebyl klamán neexistující historičností.

Barevnost omítek šedopísková. Nátěr štukových ploch fasád na vápenné bázi, tak aby barevnost byla lazurovaná. Šambrány oken do ulice Panská budou natřeny ve světlejším odstínu. Nová okna osazena a upravena tak, aby zachovávala základní proporce historických oken – tzn. rám okna je částečně skryt za uskočené ostění, střední sloupek dvou otvíravých křídel zbroušen na minimum, křídla opatřena dřevěnými okapovými lištami. Okna natřena krycím emailem barevnost šedohnědá. Nová kordonová římsa, která oddělí parter od vyšší části fasády, je provedena v jednoduchém tvarosloví z mědi; v ní umístěno nasvětlení fasády. Parter pod římsou bude přeštukován kletovanou omítkou zataženou ocelovým hladítkem. Nové výplně otvorů v parteru jsou provedeny jako atypické truhlářské výrobky z dubového masivu. Vstupní dveře v portálu jsou potaženy měděným perforovaným plechem. Výkladce fixní, dveře jednokřídlé otvíravé dovnitř. Krov celého objektu je ponechán původní ve stávajícím sklonu a výšce a nově zateplen. Tři střešní vikýře jsou nově zkonstruovány a opláštěny falcovaným měděným plechem. Střešní krytina sedlové střechy uliční strany je opět z tašek keramických pálených. Veškeré klempířské práce jsou provedeny v mědi.

Dvorní fasáda bude provedena ve stejném odstínu štukové omítky jako fasáda uliční. Zázemí většího z obchodů pod pavlačí ve dvoře je obloženo dřevěnými svislými latěmi, jež zároveň tvoří zábradlí pavlače v 2.NP sloužící jako závětří před vstupem do bytu a zdrobní měřítko hmoty zázemí. Dřevěné opláštění zábradlí stávající pavlače ve 3.NP je vyměněno za nové, rozměrově a tvarově korespondující s obkladem zadní přístavby v 1.NP. Mansardová střecha dnes v části s prudším sklonem pokrytá taškou je oplechována svitkovým měděným plechem.

Do podkroví se vchází po schodišti u JZ obvodové stěny. V podkroví se nachází 2 malometrážní byty, oba přístupné ze společné chodby. Společné prostory schodiště a chodby jsou prosvětleny a odvětrány okny v dvorní fasádě, v podkroví je střešní výlez sloužící také jako světlík.

Článek Polyfunkční dům Panská 7 Brno se nejdříve objevil na David Prudík.

studie, dokumentace k územnímu a stavebnímu řízení, dokumentace pro provedení stavby, autorský dozor

autor, vedoucí projektant

leden 2006 –  listopad 2008

realizováno 2009 – 2011

foto : L. Fuxa

Radnice města Tišnova se v roce 2005 rozhodla adaptovat památkově chráněný objekt na ul. Jungmannova 80, na parc. č. 15/1 pro potřeby městského muzea. Expozice muzea je z větší části stálá (o dějinách města, a floře a fauně v regionu) a částečně dočasná, obměňovaná. Dům stojí u silnice na Předklášteří, na turistické trase od tišnovského nádraží na Květnici, přírodní rezervaci.

Dům je zapsán v seznamu nemovitých kulturních památek pod rejstříkovým číslem 1038. Dům byl postaven zřejmě v 17. století, dějiny domu lze s jistotou sledovat od r. 1712 , kdy jej 11. dubna zakoupil Antonín Leopold Továrek, hejtman tišnovské vrchnosti, cisterciáckého kláštera v Předklášteří. Provozoval v něm zájezdní hostinec. Dům byl v té době patrový s oboustranně valbovou střechou (viz barokní krov).  V poslední čtvrtině 19. století byl dostavěn o poslední dvě okenní osy. 1. května 1870 jej koupil továrník Franz Műller (1847 – 1909), který byl od r. 1873 členem zastupitelstva města, od r. 1880 zasedal v radě a v letech 1893 – 1909 byl starostou, který výrazně zvelebil město. V r. 1937 byl dům vydražen ve prospěch Jednoty hospodářských družstev v Brně, od r. 1940 bylo majitelem Hospodářské družstvo v Tišnově, v r. 1960 byl dům převeden na MNV Tišnov, který v r. 1961 požádal o demoliční výměr domu. Žádost byla památkovými orgány zamítnuta a v následujícím roce byla povolena demolice přístavku při dvorní straně objektu. Demolice byla provedena až v r. 1975 a dům opraven a natřen na okrovo v r. 1980. Barokní dispozice zůstala zachována stejně jako původní členění průčelí.

Po letech chátrání bylo třeba objekt zásadně rekonstruovat. Objekt byl vlhký, dřevěnné prvky napadeny houbami, plísní a hnilobou; statika objektu narušena, atd.

Pro rekonstrukci byl zvolen koncept zřetelného oddělení nového od starého. Do historického domu byly umístěny místnosti expozic, přednáškového sálu a kavárny. Pro doplňkové prostory technického a sociálního zázemí byla navržena současná přístavba přiléhající k jižní fasádě při které historicky přístavby pavlačí a chlévů stály.

Rekonstrukce historického objektu byla provedena maximálně pietně. Dům byl osazen replikami kastlových oken a deštěných dveří, byly restaurovány původní trámové malované stropy, vyspraveny štukové fasády, položena břidličná krytina střechy. Oproti co nejhistoričtěji provedené rekonstrukci památkového objektu je přístavba provedena v konstrukci, tvaru i detailu maximálně současně. Proti římsami, lezénami a pilastry členěným fasádám historického domu stojí jednoduchá kubická hmota přístavby. Proporce přístavby byly navrženy v rozměrech odvíjejících se od aritmetické řady vycházející ze „zlatořezové“ proporce okenního otvoru původního domu -1 : 1,62 m. Obklad fasád modřínovými prkny naležato reflektuje někdejší přístavby chlívů a pavlačí.

Objem přístavby je řešen stroze, bez tvarových či barevných akcentů, z důvodu jasného odlišení od historického objektu Müllerova domu a také vzhledem k náplni přístavby, jež  je umístěna při nejméně hodnotné fasádě objektu, nesupluje hlavní vstup a obsahuje de facto podružné prostory sociálních zařízení. Nebylo cílem, aby přístavba na sebe strhávala pozornost či svým formálním výrazem konkurovala historickému domu. Pod římsu jižní fasády Müllerova domu přiražená krabice tak reflektuje svou služebnou náplň. Obkladem fasády byla zajištěna jistá dojmová lehkost a provizornost přístavby oproti pevné hmotě původního domu. Přístavba je navržena jako samostatný objekt, jehož stropy a střecha při fasádě původního objektu jsou podpírány kovovými sloupy; přístavba tak nepřitěžuje obvodovou nosnou zeď původního domu k němuž je pouze přiražena.

Hlavní vstup do muzea je historický z ulice Jungmannovy. Přístavba pak zajišťuje bezbarierový přístup při jižní fasádě. V patře přístavby je umístěna multimediální část expozice – odpočinková terasa s dotykovými monitory.

Při rekonstrukci bylo zkultivováno i okolí objektu. Komunikace vedoucí podél přístavby byla zadlážděna žulovými kostkami nalezenými pod odstraněným asfaltem. Zpěvněné plochy chodníků byly vydlážděny štípanou žulovou kostkou 7,5 /7,5 cm pokládanou v jednom směru kolmo na osu domu. Odvodnění před severní fasádou bylo provedeno betonovým spárovým žlabem. Plochy trávníků jsou vymezeny ocelovými pásnicemi.

Výstavní místnosti jsou zařízeny flexibilně, závěsným systémem po stěnách a atypickým mobiliářem vitrin v modulových rozměrech. Vše navrženo tak, aby hmotné exponáty byly vystaveny v prostoru ve vitrínách a stěny zůstaly volné pro využití závěsného systému. Mobiliář vitrin je navržen jako černé lakované kostky se skleněným vrchlíkem, tak aby jejich vyznění bylo jednoduché, tvarově i barevně neutrální a dalo vyznít vystavovaným exponátům.

Rekonstrukce památkově chráněného objektu byla financována z Norských fondů, přístavba z prostředků města. Přístup radnice byl od počátku do konce nadstandartní a to i po volbách a změně vedení města v průběhu stavby. Na slavnostní otevření v květnu loňského roku byli městem pozváni i různě po světě roztroušení potomci rodiny Mullerových. Nová tvář domu se jim líbila.

Článek rekonstrukce Müllerova domu v Tišnově na muzeum města Tišnova se nejdříve objevil na David Prudík.

Článek Rekonstrukce Liechtensteinské hrobky ve Vranově u Brna se nejdříve objevil na David Prudík.

Presidentský výtah v Novém paláci Pražského hradu z r. 1923 – 26 byl navržen arch. Josipem Plečnikem. Je součástí tzv. Presidentského schodiště umístěného arch. Plečnikem v krčku mezi příčným křídlem a kaplí. Výtah je v přízemí přístupný z průchodu (tzv. tunelu) mezi II. a III. nádvořím.

Prostor schodiště s výtahem umístil arch. Plečnik do původní struktury Nového paláce, musel se tak vyrovnat s rozdílnými výškami podlaží, stávajícími okny a dalšími omezeními. Navzdory tomu je prostor celistvý a důstojný. Válcová kabina z teakového dřeva s posuvnými dveřmi se pohybuje ve zděné oválné šachtě prosvětlované šachetními dveřmi a okny. Kolem výtahové šachty se vine z patra do patra dvouramenné kamenné schodiště předělované podestami před vstupy do výtahu a naproti nim. Původní řešení, kdy okna šachty umístěná na podestách schodiště pouštěla do prostoru výtahové šachty denní světlo od středních oken krčku mezi příčným traktem a kaplí, bylo bohužel předchozími úpravami zničeno vestavbou toalet a zazděním chodbiček z podest rámovaných toskánskými sloupy k oknům. Není tak tedy dnes čitelný Plečnikův koncept práce s denním světlem, potažmo smysl oken do výtahové šachty umístěných na podestách a prosklení kabiny oknem proti vstupním dveřím. I přesto je prostor Presidentského schodiště na oválném půdorysu s válcem výtahové šachty procházejícího středem, obezděného lícovým zdivem se štukovými vystupujícími spárami, s leštěnými žulovými stupni, okouzlující.

Zdá se mi zajímavé zde uvést náznak práce architekta s proporcemi. Z opakovaně používaných základních rozměrů jednotlivých prvků je zřejmé, že při stanovení škály rozměrů byl arch. Plečnik veden jasným záměrem. Domnívám se, že proporce základních rozměrů Presidentského schodiště je založena na jednoduchém matematickém poměru 1 : 1,5. Za výchozí jednotku stanoven rozměr 1,5 m, jejím o polovinu zvětšeným rozměrem je 2,25 m. Dílčí použité rozměry je pak možné, s jistou mírou nepřesnosti danou realitou stavby, dopočítat použitím pravidla zlatého řezu.

Základní rozměr 1, 5 m se objevuje v půdorysu kabiny, krajních ohniscích elipsy šachty, šířce portálů šachetních dveří, šířce portálů oken šachty, šířce ostění průchodů k výtahu v I. a II. patře a v šířce původních, dnes již zazděných, chodeb k oknům, jež prosvětlovala prostor schodiště ze II. nádvoří. Druhý rozměr 2,25 m je použit při stanovení výšky kabiny, šířky výtahové šachty, výšky portálů šachetních dveří, výšky portálů oken šachty, výšky a šířky nik na podestách mezipater a šířky prostoru vstupu v přízemí jak byl navrhován (ne realizován) v původních plánech.

Středem prostoru Presidentského schodiště je dřevěná válcová kabina na půdorysu kruhu opsaného kolem čtverce 1,50 m. Kruh do tohoto čtverce vepsaný pak vymezuje první profilaci stropní římsy. Dva tyto vepsané kruhy posunuty na hranu čtverce kabiny vytyčují délkový rozměr šachty, kruh o Ø 2,25 mm určuje její šířku. Velikost nik s toskánskými sloupy na podestách je čtverec 2,25 x 2,25 m, velikost portálů do šachty 1,50 x 2,25 m. Horní líc horizontálního členění výplní segmentů kabiny je 1,50 m nad podlahou.

Vzhledem k tomu, že v archivu Pražského Hradu se dochovalo jen pomálu historických výkresů (jeden celkový půdorys, vývojová skica kabiny a detaily mříže z chodby v 1. patře, žádná fotografie!) bylo až postupem času zjišťováno, jak vlastně výtah vypadal a fungoval v době vzniku. Částečně na základě přesného zaměření a zdokumentování dnešního stavu, částečně z historických objednávek a fakturací provedených úprav. Například k fungování výtahu čteme v posudku výtahu z 18. 1. 1953, že „…výtah musí býti řízen zvlášť k tomu ustanoveným řidičem, který bude míti u sebe klíč od šachetních dveří a tyto bude při každé přestávce provozu výtahu zamykati a klíč předávati při služební směně svému nástupci. Klíč musí býti uložen na vyhrazeném místě. Mimo řidiče nutno ustanovit průvodce výtahu, který bude zajišťovati, že dveře výtahu budou během jízdy stále zavřeny.“ Výtah byl tedy ovládán řidičem zvenku…

Důvodem k rekonstrukci bylo především odstranění bezpečnostních závad konstatovaných v inspekčních zprávách výtahářských techniků nepřetržitě od 50.tých let 20. století. Vzhledem k tomu byl již výtah ve 20. století několikrát rekonstruován. Předchozími rekonstrukcemi došlo k výměně výtahového stroje, původního elektrického ovládání výtahu, zpevnění a výměně dna kabiny, doplnění výtahu bezpečnostními prvky (instalování mříží do oken šachty, dveřní uzávěra, dveřní stykače, jištění všech otvorů do šachty, atd.). Největším zásahem do vzhledu výtahu bylo odstranění původních šachetních mříží a jejich nahrazení dveřmi v 60. letech 20. století. Tyto dveře byly na půdorysu kruhové výseče ačkoliv původní mříže byly rovné. Dveře byly navrženy vcelku logicky, tak aby vyhověly bezpečnostním požadavkům, nicméně materiálově a úrovní zpracování byly nahony vzdáleny kultivovanosti původních prvků výtahu a schodiště. Masivní jeklové profily byly opláštěny mosazným plechem, vzhledem k zakřivení byly „zaskleny“ plexisklem, k uzavření byly osazeny kruhovým bakelitovým madlem používaným v tehdejší panelové výstavbě sídlišť. Pro jejich vzhledové přiblížení k původním prvkům výtahu a schodiště byly osazeny mřížovím vyřezaným z původních Plečnikových šachetních mříží. Jejich bezpečnostní prvky již nebyly dle současných norem funkční.

Přestože současné bezpečnostní předpisy jsou v protikladu s původními „otevřenými“ šachetními mřížemi výtahu, naše cesta byla o něco jednodušší vzhledem k tomu, že původní Plečnikovy mříže již byly v 60tých letech 20. století odstraněny, rozřezány a částečně použity na nové dveře. Nebyli jsme tedy postaveni před dilema zda původní mříže odstranit či ničit úpravami. Vzhledem k bezpečnostním závadám a úrovni zpracování dveří z 60tých let minulého století se jevilo smysluplnějším navrhnout dveře nové, jež by koncepčně respektovaly východiska původních mříží.

V původní podobě výtahu přijížděla kabina do stanic viditelná přes subtilní vzdušné mřížoví šachetních dveří. Vzhledem k bezpečnostním  požadavkům jsem navrhl dveře prosklené, sklo tedy nahrazuje původní mřížoví. Rám dveří je navržen v materiálu a profilu původní mříže. Dveře jsou osazeny v původní poloze. Jsou vybaveny bezpečnostními prvky (dveřní uzávěrou, spínači, čidly, stykači…). „Nebezpečný“ prostor po bocích mezi dveřmi a kabinou je přehrazen tyčí. Klika dveří je vzdálenou replikou původních klik mříží, má stejnou velikost i proporce, ale není již zbrušována do šestihranu. Přes prosklení dveří je dnes kabina viditelná více než při řešení původním, navíc formát dveří odpovídá protilehlým oknům do šachty.

Při rekonstrukci byly odstraněny nevhodné předchozí úpravy vyvolané buď bezpečnostními předpisy či zvýšením funkčnosti. Kromě šachetních dveří ze 60tých let 20. století – ty byly nahrazeny novými šachetními dveřmi, také bezpečnostní mříže na oknech do šachty – okna byla přesklena bezpečnostním sklem, a typová – chtělo by se říci paneláková – tlačítková tabla z kabiny i vstupních portálů – byla nahrazena novými atypickými. Byl vyměněn již nepůvodní výtahový stroj, taktéž nepůvodní vlečné kabely a tažná lana, a de facto celá, již nepůvodní, technologie.

Na nové prvky byly použity materiály navazující na materiály prvků původních. Vzhled původních mříží byl dokladován na dobových výkresech a především na jediných dochovaných původních mřížových dveřích před podestou výtahu v 1. patře. Rám nových dveří je navržen v materiálu (leštěná mosaz) a profilu původní mříže. Jen detail se liší, tak aby bylo při bližším zkoumání patrné, že dveře jsou nepůvodní. Na dveřní křídlo navazují dvě mosazné krabice skrývající dveřní uzávěru a bezpečnostní čidlo. Rámy prosklení bočních prostorů kolem dveří jsou z černé oceli jež je, vedle mosazi, taktéž použita na původní mříži. Nové šachetní dveře byly osazeny do míst původních mříží – v kamenných deskách podest se zachovaly, místně zatmelené, stopy po původních čepech.

Kromě realizace nových šachetních dveří byly na výtahu provedeny i další úpravy. Kabina byla rozebrána a odvezena na dílnu, kde byla očištěna, vyspravena od předchozích úprav a znovu přelakována. Výtahová kabina i vstupní portály byly osazeny novými tlačítkovými panely navrženými v leštěné mosazi. Při demontáži kabiny byly pod lištami objeveny zbytky původní podlahové krytiny – béžového lina. Dno výtahové kabiny bylo pokryto novou podlahovou krytinou v barevnosti a materiálu krytiny původní. Z šachetních oken na podestách schodiště byly odstraněny mříže z 60. tých let 20. století a okna přesklena bezpečnostními skly. Byly nově přeřešeny všechny elektroinstalace, vyspraveny povrchy portálů ze štukolustra poničené předchozími úpravami, vyměněny vlečné kabely, stroj výtahu, kladky apod. Při všech těchto zásazích byly pečlivě řešeny detaily kotvení a vedení kabeláže.

Na nová tlačítková tabla byla taktéž použita leštěná mosaz. Jejich výraz je někde na hraně mezi současným a historizujícím. Nechtěl jsem kabinu, dýchající první republikou, atakovat zřetelným novotvarem. Stejně jako u dveří jsem chtěl, aby tlačítka s kabinou souzněla. Vzhledem k jejich současnému obsahu (intercom, odkaz na GSM) je jejich záměna s původními tlačítky nemožná.

Všechny nové prvky byly navrženy v současném tvarosloví, ale s respektováním původního záměru, původních proporcí a původních materiálů. Naším cílem bylo, aby se nové prvky staly nerušivou součástí prvků původních, aby však nedošlo k zmatení jazyků a bylo zřetelně rozpoznatelné co je dílem mistra Plečnika a co naším „uctivým“ dodatkem.

I přes snahu naprojektovat rekonstrukci „do posledního šroubku“ bylo nutné řešit spoustu detailů, vyplývajících z nově zjištěných skutečností, v průběhu realizace. Pokud na výsledném tvaru nejsou patrny prvky mírné improvizace pak je to díky ochotě a šikovnosti dodavatelů, zástupců investora a zástupce památkové péče Kanceláře Prezidenta.

Možnost  pracovat na rekonstrukci výtahu byla pro mě stresem, výzvou a radostí. Stresem vzhledem k neproniknutelnosti výtahových norem nedávajících možnost pracovat se zadáním volně, výzvou přece jen navrhnout něco smysluplného normám navzdory a radostí z možnosti nahlédnout „pod ruce“ mistra Plečnika. V ďábelské spleti výtahářských norem jsem hledal cestu, jak obnovit původní koncept, nedotknout se původních prvků a zároveň nakrmit vlka bezpečnostních požadavků. Doufám, že z výsledku je možné konstatovat, že „koza zůstala celá“.

Článek Rekonstrukce Presidentského výtahu arch. Josipa Plečnika v Novém paláci, Pražský hrad se nejdříve objevil na David Prudík.

Výtah z r. 1935 je navržen arch. Otto Rothmayerem (1892 – 1966), žákem a spolupracovníkem arch. Josipa Plečnika, jako válcová dřevěná mahagonová kabina volně se pohybující zrcadlem barokního schodiště v Jižním výběžku Nového paláce na Pražském hradě.

Výtah od doby svého vzniku prošel několika rekonstrukcemi při nichž byly vyměněny téměř všechny technologické součásti (stroj, vlečná lana, kladkoví, apod.), v kabině byl změněn systém osvětlení a dodán plexisklový pohled, kabina i vstupní portály byly osazeny tlačítkovými panely s bakelitovými tlačítky, na šachetní mříže bylo přišroubováno plexisklo a necitlivě osazeny dveřní spínače. Největším zásahem do konceptu výtahu bylo však zbudování zábran k uzavření prostoru výtahové šachty od schodiště a podest. Zábrany byly provedeny jak ze strany schodů, tak nad původními dvoukřídlými šachetními dveřmi z pískovaných skel do olověných rámečků. Díky nim pak kabina výtahu zůstavala při pojíždění výtahu skoro kompletně skryta což bylo dle mého názoru v protikladu se záměrem arch. Rothmayera.

Cílem rekonstrukce bylo, kromě odstranění bezpečnostních závad, i očištění výtahu a výtahové šachty od nevhodného balastu a pokusit se v mezích možného obnovit původní vzdušnost návrhu arch. Rothmayera.

Ačkoliv původní návrh arch. Rothmayera předpokládal volný pohyb kabiny neuzavřenou šachtou my jsme byli vzhledem k  bezpečnostní předpisům nuceni šachtu uzavřít. Učinili jsme tak tedy způsobem, jenž by se co nejvíce blížil původní otevřenosti, zábrany jsou maximálně transparentní. Na zábrany bylo použito velkoformátových bezpečnostních skel, kotvy k jejich přichycení byly rozměrově minimalizovány.

Na nové prvky byly použity materiály navazující na materiály prvků původních. Pro tlačítková tabla byla zvolena nerezová ocel s jemným brusem nacházející svůj obraz v nerezi kabinových posuvných dveří, pro kotvení bezpečnostních skel k uzavření výtahové šachty byla zase použita nerez mořená, balotinovaná, jež se vzhledově podobá kartáčované oceli použité na původní šachetní mříže.

Při demontáži kabiny byla prokázána nepůvodnost osvětlení a způsob montáže kabiny. Při čištění dna kabiny jsme s údivem zjistili, že podlahová krytina považována do té chvíle za linoleum je ve skutečnosti hovězí kůže lepená na korkový podklad. Byla provedena celorepubliková rešerše dodavatelů kůže a posléze v Otrokovicích objednána kůže ve tvaru kruhu barvená na smetanově bílou, ta pak byla na místě vlepena na předchystaný korkový podklad do bordury podlahy. mosazné kliky šachetních i kabinových dveří byly v době vzniku výtahu potaženy 16ti karátovým zlatem. Obnovení této povrchové úpravy již dnes bohužel není možné (vzhledem k používání jedovatého kyanu při zlacení), kliky byly tedy pouze přeleštěny.

Při rekonstrukci byly odstraněny nevhodné předchozí úpravy vyvolané buď bezpečnostními předpisy či zvýšením funkčnosti. Především zábrany schodišťové šachty skrývající kabinu a podivně pohledově kolidující s původním historickým zábradlím schodiště. Byl vyměněn již nepůvodní výtahový stroj, taktéž nepůvodní vlečné kabely a tažná lana, a de facto celá technologie.

Po dlouhých licitacích s výtahářskými techniky jsme dosáhli zachování původních bovdenových mechanických dveřních uzávěr, novodobé nebylo kam umístit bez poničení původních šachetních dveří. Kompromis spočívá v elektronickém hlídání uzavření mechanických dveřních uzávěr.

Kabina byla rozebrána a odvezena na dílnu, kde byla očištěna od předchozích povrchových úprav a znovu přelakována. Byla obnovena původní smetanově bílá výmalba zaklenutí kabiny, zatmeleny nepůvodní otvory, vsazeno nové tlačítkové tablo. Od původního šelakové politury jsme v zájmu udržovatelnosti ustoupili a použili polyuretanový leštěný lak. Mezitím byly provedeny úpravy mříží, šachty a technologické části (výměna stroje, kabeláže, elektroinstalace apod.). Na závěr byly osazeny zábrany šachty ze schodiště z bezpečnostních skel na nerezové kotvy.

Bez dostatečných archivních materiálů byl z dochovaných prvků dedukován původní vzhled. Bohužel s rizikem záludnosti archiválií objevených až po dokončené rekonstrukci. Například po odstranění nepůvodní bukové lišty (v mahagonové kabině!) držící plexisklový podhled byla odkryta původní profilovaná římsa bez známek kotvicích prvků. Kabina byla tedy osvětlena bez podhledu z dutiny skryté za římsou. Vzhledem k době realizace výtahu jsme se rozhodli do dutiny umístit kruhovou neonovou trubici. Až po realizaci byla nalezena vývojová skica arch. Rothmayera s náznakem neonu či kruhové zářivky umístěné v tomto místě.

Až po dokončení projektu rekonstrukce byly v archivu Pražského hradu nalezeny skicy zábran z doby působení arch. Rothmayera na Hradě. Návrh zábran se vpodstatě kryje s nově realizovanými zábranami, pouze dělí velkoplošná skla na poloviny a namísto našich patek navrhuje ocelové subtilní rámy. Koncepční východisko je ale stejné – maximální transparentnost.

Ačkoliv jsme si byli vědomi vysoké úrovně řemeslného zpracování původních prvků výtahu zlacené kliky a kůže na podlaze kabiny hovoří jasně o noblesním přístupu arch. Rothmayera.

Článek Rekonstrukce výtahu arch. Otto Rothmayera V Jižním výběžku Nového paláce, Pražský hrad se nejdříve objevil na David Prudík.

publikováno :

• časopisy, denní tisk –  ERA – 5/2004; Domov – duben/2006; www.archiweb.cz; Nedělní svět – 15/10/2006
• knihy – Brno – architektura 1990 – 2005 (vyd. Galerie architektury Brno – 2004); Brno – architektura 1990 – 2008 (vyd. Centrum architektury – 2008), Rekonstrukce bytu – Tomáš Jenček a kol. (vyd. ERA Group spol. s.r.o. 2006)
• TV – magazín Styl České televize

foto : O. Nepilý, D. Dostálková

Dům v historizujícím stylu na středověké parcelaci k němuž nebyly nalezeny žádné archivní podklady byl na konci II. sv. války vybombardován, byla stržena čelní fasáda a stropy k náměstí. Při následné opravě byl dům celkově rekonstruován na kancelářskou budovu. Z cenných historických prvků byly zachovány pouze klenuté sklepy a pískovcové schodiště vynášené litinovou konstrukcí. Před započetím prací na rekonstrukci v r. 2002 byla fasáda domu do Dominikánského náměstí osazena zdvojenými okny, nahozena brizolitem ve dvou barvách, parter byl obložen zelenou štípanou břidlicí malého formátu, vstupní dveře byly palubkové osazené do typové ocelové zárubně. Ve stejném duchu byly upraveny i interiery – copylitové příčky, linoleum, ap.

V rámci rekonstrukce probíhající v letech 2002 – 2004 byly odstraněny nevhodné zásahy do dispozic, půdorysy vyčištěny a přešeny v rámci původních nosných zdí, byly provedeny nové rozvody všech inženýrských sítí, podlahy a úpravy povrchů. Historické schodiště bylo očištěno a zachováno. Nově byl řešen vstupní parter, půdní vestavba a výplně otvorů. V přízemí jsou umístěny dva obchody, v patrech kanceláře, v půdní vestavbě byt 2 + 1.

Návrh fasád byl vymezen danostmi původního stavu. Čelní fasáda využívá původních okenních otvorů v patrech vzhledem ke sdruženým překladům z válcovaných profilů; tomu pak odpovídá šířka portálu v přízemí. Fasáda dvorní je prosklenná nakolik dovolily požární předpisy vzhledem k blízkosti okolních domů. V průběhu projektování byl sveden boj s referátem kultury a pam. péče MMB o nerezový komín, který „…je rušivý ve střešní krajině východní fronty Dominikánského náměstí“.

Vstupní portál tvořící vstupní prostor v rámci půdorysu domu byl proveden z ohýbaných bezpečnostních skel osazených do rámů z pískované nerezi. Zděné konstrukce byly v rámci portálu potaženy umělým kamenem včetně podhledu nad vstupními dveřmi do domu. Zapuštěný vstup do domu v přízemí na vstupní fasádě nachází svůj odraz v podobně zapuštěném patiu v nejvyšším podlaží na fasádě dvorní. Původní zdvojená okna byla nahrazena eurookny, na čelní fasádě modifikovanými (zatmeleny technologické spáry, hliníkové lišty nahrazeny dřevěnými okapnicemi). Ostění všech oken byla zateplena zateplovacím systémem či zkosenými špaletami z tepelně isolační omítky (na čelní fasádě).

Interier starožitnictví je řešen vestavěnými vitrinami s posuvnými skly do rámů z pískované nerezi. Kryty radiátorů a zářivek z voskovaného perforovaného plechu.

Podlahy vstupu, chodby a obchodů z litého terrazza. Podlahy kanceláří z bukových parket, omítky broušené sádrové.

Půdní vestavba je řešena jako mezonetový byt. Jedinou oddělenou místností v bytě je WC v prostoru pod schodištěm, ostatní funkce jsou spojeny v jeden kontinuální prostor. Koupelna byla řešena jako součást ložnice prosvětlená patiem s kruhovým otvorem do střechy.

Článek Rekonstrukce domu – Dominikánské nám. 10, Brno se nejdříve objevil na David Prudík.

Článek Rekonstrukce kapličky v České u Brna se nejdříve objevil na David Prudík.